Milá Ester, jsem tady, konečně odhodlán vám napsat. Toto je můj příběh: úderem třicítky se přesouvám z náruče „zmateného“ přítele do ještě zmatenější náruče ženatého muže. Je to pohledný muž s dobrou prací a spoustou peněz.
Rychle jsem se stala jeho milenkou. Zpočátku je to opravdu zábava. Přece jen je těžké cítit se špatně s mužem, který vám zároveň dává pocit, že je nejžádanější, je schopen splnit každé vaše přání a navíc vám nechává čas být nezávislou a autonomní osobou, která si dokáže život a pěstovat jeho zájmy.
Pak se samozřejmě věci pomalu mění. Každou chvíli si přísaháme věčnou lásku, ale on mezitím svou partnerku neopustí. Jsem každým dnem smutnější, ale nikdy se na nic přímo neptám. Drží mě na uzdě s omluvou malé dcery a já si připadám jako skutečná svině, když si myslím, že můžu připravit jednoleté dítě o jejího otce. Všechna svá přání jako pár a na celý život dávám do kouta, abych vaší dceři umožnil prožít klidné dětství s mámou a tátou.
Čas plyne a já jsem stále jeho milenka
Tím, že se ale neptá, dceři je 8 let. A já, 38. Tím, že jsem všechny své touhy zahnal do kouta, skončil jsem v koutě i já. Cítím se ztracená, depresivní, jsem pořád smutná, pláču a vztekám se kvůli ničemu. Ale stejně se na nic neptám. Říkám si: „Jasně uvidíš, že mi není dobře, pochopíš, že už to nevydržím“. Nemám rád au-auto. Pevně věřím, že každý, zvláště v lásce, se musí rozhodovat svobodně a vědomě, ne vynucováním (což by v tomto případě nefungovalo).
Potkání s jiným
Stejně se evidentně nic neděje. Nebo se s ním nic neděje, ale mezitím potkám člověka. A poprvé jsem se rozhodla, že se nechám jít a zkusím žít opravdový vztah, i proto, že jsem mezitím měla zdravotní problém, který mě donutil spát, a zatímco dobrý rodinný muž neměl sebemenší problém nechat mě samotnou jet na dovolenou se svou rodinou, ten druhý si dal tu práci a zůstal blízko mě a moc se mi tahle věc líbila a udělalo mi to dobrý pocit, jak jsem si už dlouho nepamatoval, bylo možné se cítit dobře .
Opouštím ho, ale můj milenec se vrací
Skončil jsem s tím, co mi udělal můj milenec a konečně začínám "normální" vztah: ach, jaký klid, konečně! Ale ne, přesně tady začíná ta tragédie: najednou říká, že je připravený opustit svou partnerku, pochopil, že chce mě a jen mě, že se mýlil a celý zbytek repertoáru.Zůstávám ve své pozici několik měsíců pevně, pak se – díky určitým potížím s osobou, se kterou jsem v tuto chvíli chodila – rozhodnu dát mu další šanci.
Okamžitě chápu, že se ve skutečnosti nic nezměnilo a skutečně ho teď jeho žena ovládá ještě víc než dřív, a proto je ještě těžší než dřív se vídat. Zase začne váhat, říká, že je to moje chyba, když neodejde z domu, protože je pravda, že jsem zpět, ale nejsem přesvědčen, už nejsem to, co jsem býval, že je do toho zapojena jeho dcera a ona nemůžu všechno zahodit bez jistoty, že se mnou jsou věci zase jako kdysi.
L'aut aut
Jsem vyčerpaný. Tentokrát mám autauta: buď si promluv s jeho ženou a pojedeme spolu na dovolenou, jinak je to za mnou. Dozvídám se, že už zorganizoval prázdniny s rodinou. Také mě zve, abych se zorganizoval na letošní léto, protože si není jistý a nechce, abych v jeho nerozhodnosti visel přes prázdniny.Přemýšlejte o tom, on je také přemýšlivý.
Ví, jak se mnou manipulovat
Všechno zavírám a všude blokuji, ale jako ta zlá tráva, která nikdy neumře, se mi v životě dokáže znovu objevit v různých podobách – samozřejmě po létě – a hodit mi pod nos přepsanou a opravenou verzi fakta, podle kterých jsem to byl já, kdo ho nechtěl, podle kterých je do mě velmi zamilovaný, skutečně mě miluje k smrti, ale teď se už neshýbá, aby mě hledal, už ponížil sám sebe dost, teď k němu musím jít, jestli s ním opravdu budu stavět něco vážného. Už s ním z různých důvodů nechci být. Přesto všechno, co říká, má ve mně tak silnou ozvěnu, že tu a tam zakolísám a abych nespadl, musím si projít, jak se mi fakta skutečně odehrávala v mysli.
Nemůžu to dostat z hlavy
A tady se konečně dostávám k tomu, proč jsem vám napsal: Pochopil jsem všechno, co se na tomto vztahu dalo pochopit a vlastně se znovu snažím posunout svůj život vpřed na další koleji.Ale jak se, milá Ester, můžeš doopravdy starat o ty, kteří si z tebe nejen dělali legraci, ale teď celou realitu faktů překrucují a manipulují tak, aby se daly za oběť? Jak pokračuješ a buduješ další život, když nemůžeš dostat jiného člověka ze své mysli, i když moc dobře víš, že toho člověka nechceš?
Odsoudil jsem se k tomu, že nikdy nebudu úplný a šťastný?
Děkuji
C.
Odpověď Esther Violy
Milá C.,
K ničemu ses neodsoudil, buďme vážní. Pilulka rezignace by byla potřeba, ale není tam. Vždy je čas stát se úplným a šťastným, samozřejmě, pokud si to dáš záležet na věcech lásky, věc je složitější a my se vrátíme na střední školu, k Brendě a Dylanovi, k předtváření peněz v lásce. Pomáhá láska, dělá to lepším, přepíná světla na stíny? Dáváte kousky do pořádku? Mně se to vždycky zdá příliš, jako očekávání.Dokonce i básníci mají určité pochybnosti o těchto autoelektrických schopnostech, které by měl mít přítel.
Uzdravení od milence je možné
Když jsi nemocný, snů je málo a jsou přesné. Víte, co by stačilo? Někdo, kdo by vám s lehkým perem napsal na recept "paní, takhle to zůstane jen dalších 10 měsíců" . vyrovnal bych se. Není to nejistota, že všechna bolest pomine – víme, že pomine. Je to doba mezi špatným pocitem a zlepšením, katastrofa. Horší než bolest je jen čekání, až ta bolest zmizí. Nebo možná čekání, až smutek zmizí, je samo o sobě smutkem. Mezihry nedostatku lásky jsou zdánlivě nekonečné: všechno pomine, ale nebýt nemocný. Nebo alespoň takový dojem.
Co budeme mezitím dělat? Protokol je následující: 1) zapojit se do smutného a ubohého úkolu dávat na sebe pozor; 2) omezit škody; 3) fyzicky fungovat, když jste mimo telefon.
Sundej ten zoufalý pohled
Mnoho z toho, čemu říkají vědět, jak žít, nevypadá, že bychom byli zoufalí, když jsme zoufalí. Mezi různými věcmi, které se těžce naučíte během sentimentálních katastrof, je toto: že snažit se nestarat je zbytečné. Vždy zmizíš s cílem. A k tomu všemu se během nepřítomnosti zlepší. Ten kretén si dokonce vyslouží pomalé osvobozování.
Odpověď je vybrat si
Dobrá věc je, že s kontinuitou se nic katastrofálně nepokazí, C. Na vašem místě bych od sebe přestal vyžadovat bezchybné emocionální reakce. Přemýšlejte o tom: získali jsme nějaké štěstí? Zasloužili jsme si trochu bolesti? "Co teď?" ptáte se. Tak jsme u poslední otázky. „Máš (stále) na výběr,“ píše Yasmina Reza „ať už jsi zamilovaný nebo ambiciózní“.
