Láska, ta všeobjímající a „spásná“ nebo především ta k sobě samému, založená na tom, jak se přijmout taková, jaká je, abychom pak milovali druhé? Právě na tuto otázku a na tyto dva protichůdné koncepty „lásky“ je pravdou, že se vám to dost nelíbí Martou Peregovou, autorkou, novinářkou a televizní moderátorkou, kterou napsala společně s psycholožkou a psychoterapeutkou Valerií Locati, alias Psycholog ve městě. Kniha, již dostupná a vydaná nakladatelstvím Vallardi, zrozená z osobního sentimentálního zklamání a jejímž cílem je být nejen uklidňující, ale především povzbuzující.
Když rozchod způsobí pochybnosti o sobě samém
Jak se zrodila myšlenka Pravda je, že se nemáš dost rád? «Zrodilo se to z mé osobní zkušenosti, poté, co mě v 35 letech opustil můj partner, řekl jsem si: je možné, že bych se kvůli vztahu měl cítit tak vyprázdněný? Začal jsem studovat, číst knihy o lásce, přemýšlet o vztahu mezi představou, kterou máme, a tím, co žijeme. Je to téměř cesta poznání a zpochybňování řady stereotypů, které o romantické lásce považujeme za samozřejmé a které nám často ničí život,“ vysvětluje Marta Perego, novinářka a autorka eseje.
Výchozím bodem je myšlenka „šťastného konce“, se kterým jsme často vyrůstali a který nevyhnutelně podmiňuje naši vizi lásky: „Každý z nás je vypravěčem svého vlastního příběhu, ovlivněn získané vzdělání, ale také ze zhlédnutých filmů a přečtených knih. Ti, kteří vyrostli jako já mezi Titanicem – příběhem dokonalé lásky – a romantickými komediemi 90. let, je normální, že si vytvořili myšlenku lásky založenou na konceptu „spásy“.Jsme přesvědčeni, že láska nás zachraňuje a že je to jediná cesta ke štěstí. Ale není to tak, láska nešetří, když už, láska provází. Ale to se časem naučíš,“ vysvětluje Perego.

«Sama o sobě myšlenka pozitivního konce není negativní, myslet si, že příběh může trvat věčně, není špatné. Ale v kombinaci se vzděláním a společností, která vnucuje konformitu, se může stát pastí. Ve skutečnosti má každý z nás zodpovědnost a svobodu, aby si mohl vytvořit svůj vlastní prostor, psychologicky pracovat na své osobní představě lásky, abychom ji nemuseli dělat neměnnou a nedosažitelnou,“ vysvětluje psycholožka Valeria Locati.
Strach být sám vede k milostným příběhům, které nejsou vždy uspokojivé
A ne vždy povznášející sentimentální příběhy mohou být také založeny na sociálních návrzích. „Samota je stále strašně děsivá také proto, že člověk má často mylnou představu o osamělosti samotné, vždy ji vnímá jako negativní a smutnou, jako nedostatek.Ve skutečnosti v samotě můžeme růst, můžeme se navzájem poznávat. Není prázdná, ale plná zájmů, věcí, co dělat, nápadů a dokonce i lásky, možná i v jiných formách než „párové“ lásky,“ vysvětluje Marta Perego.
Je třeba také zdůraznit, že často nejde o nesprávné lidi, jak podotýká psycholožka, ale je to právě interpretace, kterou milostnému příběhu každý dává, co ho činí víceméně pozitivním. „Kromě osamělosti, když se rozejdeme, dojde i ke změně nás samých. Ženy a muži, kteří nechtějí pustit své partnerky, se obávají ztráty části sebe sama, toho, že už se tak nemohou cítit, že se v té komfortní zóně už neznají. Ztráta druhého člověka vždy ztratí významnou část sebe sama“ vysvětluje psychoterapeut.
Z tohoto důvodu, jak oba vysvětlují, abychom se „měli dostatečně rádi“ a snažili se proto žít život ve dvojici klidněji, měli bychom začít od sebe «Po cestě sebepoznání a sebepoznání vlastní vztahové, emocionální, rodinné vlastnosti, můžete konečně usilovat o svobodu,“ vysvětluje Locati „S jednou výhradou: přestaňte myslet na to, abyste vždy potěšili druhé,“ dodává Marta Perego.
Láska a nové generace
A jak se nové generace vypořádávají s láskou? Zajímám se spíše o myšlenku „šťastného konce“? „Určitě vyrostli s jinými modely ve srovnání s předchozími generacemi, jsou mnohem nezávislejší a odhodlanější, a proto se cítí spokojenější. Existuje však rub medaile. Jak ukazuje výzkum, který jsem v knize uvedl, přemíra individualismu vede ke zvýšení nedůvěry ve vztahy“ vysvětluje autor.
Není náhodou, že se v poslední době mluví o solipsismu, pojmu, který znamená „jsem soběstačný“. To znamená, že opačný trend nastal u mladších generací, které již neaspirovaly na romantickou lásku, ale znovu objevily smysl pro pár a druhý pro přílišný individualismus. Společenský tlak k tomu samozřejmě vždy a v každém případě přispívá.To vše má kořeny v předchozích generacích, které je vychovávaly, což nás stále vede k úvaze o neúspěchu, pokud cílů nebylo dosaženo do třiceti let. Setkání mezi možnostmi dneška a strnulostí a vlivy původních rodin s jejich mýty o páru je proto třeba dohlížet a podporovat“ uzavírá psychoterapeut.
Komu je tato kniha věnována? „Těm, kteří jsou zmatení, zklamaní láskou, pochybují, v procesu předefinování. Psal jsem to v minulosti hlavně pro sebe, protože když jsem se místo klasického „mrtvý papež dělá jiného“ ocitl bez smyslu a účelu, byl bych rád, kdyby mi někdo řekl „stojíš za to, kdo jsi, ne za co měříte na základě lásky druhého“» uzavírá Marta Perego.